Vážení a milí občané, naše země opět vzkvétá!“, zvolal Tomáš Rothshein z valníku na náměstí Václava Havla. Projev mladého občana Litomyšle vzbudil všeobecný zájem, proto ho s laskavým svolením autora uvádíme v plném znění:

Tomáš Rothschein:

"Děkuji Danovi za udělení slova a především moc děkuji vám všem, že jste dnes přišli, protože je nesmírně důležité si připomínat svátky jako je tento. Protože už jenom tím, že jste přišli, vyjadřujete určité hodnoty, hlásíte se k určitému odkazu. 

Mohli jste ho stejně tak oslavit v teple a pohodlí u televize, v hospodě s kamarády, nebo si prostě jen užít den volna, jakoby se nic nedělo, ale přišli jste sem. Protože víte, že některé věci stojí z a to si připomínat a to obzvláště dnes, kdy jsme svědky naprosté relativizace všech hodnot, na kterých 17. listopad stál.

Plánoval jsem vám dneska předat takový příjemný, optimistický projev v duchu idejí Václava Havla, ale ve světle událostí letošního roku si bohužel nemůžu takový luxus dovolit. Ale abych nebyl moc negativní, chtěl bych říct, že nechci tímto projevem pouze kritizovat, ale spíše chci uctít, povzbudit, ale také varovat.

Sešli jsme se tu dnes, abychom oslavili úžasnou historickou událost. Události 17. listopadu, revoluce, která vytrhla naší zemi ze 40 leté izolace a opět nám dala možnost získat si zpět naši historickou vážnost. Události, která nám opět dala příležitost vrátit se na západ, kam jsme vždycky patřili. Události, která nám nabídla opět ve světě něco znamenat.

Ale při realizaci těchto příležitostí narážíme na naše národní slabiny. A tou naší největší je, že si nevěříme. Že si myslíme, že skutečnosti, do kterých jsme se narodili, jsou stále a neměnné, ba co hůř ... normální! Že naše podřadná pozice ve srovnání se západní Evropou je něco přirozeného.

Zdroj fotografie: CMS TV

Přitom tomu tak téměř nikdy dříve nebylo. Dokonce ještě před 80 lety, před vypuknutím 2. sv. války a předtím, než jsme byli násilně uneseni na východ, patřila naše země mezi 10 nejvyspělejších států světa. Měli jsme se tu mnohem lépe než ve válkou rozvráceném Německu, se kterým máme pořád tendenci se srovnávat. Naše důchody byly vyšší jak v Rakousku. A to mluvíme o době teprve před 80 lety. A to byla situace téměř opačná.

A to vidím jako obrovský problém. Napadají mě desítky příkladů států, které nemají takový důvod si věřit a věří si. Napadají mě příklady států, které mají zrovna takový důvod si věřit a věří si. Ale napadá mě pouze jeden stát, který má všechno právo být sebevědomí, ale není...

Na to totiž je potřeba určitá národní jednota. Uvědomění si, jak chceme, aby to u nás vypadalo a pak napnout všechny národní síly k tomuto cíli. A my ty síly máme!

Ale naše nejednotnost nás táhne dolů. Z velké části i díky našim předním politikům, kteří tuto nejednotu nejenomže podporují, oni na ní staví svoji kampaň. Všechny politické strany přitom úspěšně zapomněly, že mají jednotný cíl. Levičák, pravičák, euro nebo proti euru, Babiš – antibabiš, ti všichni zapomněli, že by jim mělo jít vlastně o totéž – tedy lepší život v naší zemi. A když selžou politici, pak je na lidech, aby jim vystavili účet. Aby jim dali vědět co je férové a co není. A stejně tak je na nás, abychom ukázali, kam v Evropě chceme patřit a k jakým hodnotám se hlásit.

Ale na něco takového je občas potřeba pohled zvenčí. K tomu by nám mohlo pomoci takové Slovensko. Země, která vycházela z mnohem těžší pozice než my. Země, která nemá tak bohatou historii jako my. Země, která nemá takovou tradici kulturního, či průmyslového centra, ale zároveň je to země, která nás už dnes v lecčem předběhla.

Je to země, která se možná právě z těchto důvodů vydala jasným Pro-evropským směrem. Na rozdíl od našeho věčného nejistého přešlapování na hranici rozhodnutí si Slováci totiž správně uvědomili, že pro ně není lepší alternativy. Pokud teda nechtějí dopadnout jako Ukrajina, nebo Srbsko. Naprosto správně si uvědomili, že nemá smysl snažit se být mostem mezi východem a západem, jak se nám to snaží namluvit někteří naši politici. Protože historicky, státy které se o něco podobného snažily, většinou dopadly tak, že místo toho, aby byly součástí obojího, tak nebyly součástí ničeho a místo toho, aby z obojího čerpaly,tak nakonec byly obojím zničeny.

Slováci si totiž také správně uvědomili důvody, proč se například v Americe v dnešní době učí o EU jako o naprosto pokrokovém projektu hodném následování. Oni si uvědomili, že doba se mění a podobné svazynám budou vznikat čím dál častěji. V Jižní Americe, v Asii, ... Je naprosto přirozené, že slabší se shlukují do spolků, aby dokázali vzdorovat silnějším a jejich hlas byl slyšen. A my se této skutečnosti můžeme zuby nehty bránit, můžeme ji oddalovat, ale neutečeme ji. A i my máme dneska skvělou příležitost do podobného klubu patřit. Dokonce do elitního klubu těch nejvyspělejších států světa a JEŠTĚ NÁM ZA TO PLATÍ a my pořád ohrnujeme nos.

Tohle vše nám může ukázat obyčejný pohled zvenčí. Pro mne byl takovým pohledem roční pobyt v USA a musím vám říct... Nic mě nenaučilo většího vlastenectví a lásky k domovu, než právě zkušenost z Ameriky!

Dokonce mi to připomíná jednu historku, co jsem tam zažil: Pamatuji si, jak se mě a mého kamaráda, právě ze Slovenska, ptal jeden Američan, jaký je rozdíl mezi Českem a Slovenskem. A Slovák se na mě tak podíval a než stihl cokoliv říct, odpověděl jsem: 'Slovensko ... To je vlastně takový Česko, jen všechno je tam o trochu horší.' Teď Američan se začal smát, Slovák mě probodl pohledem a tak jsem dodal:

'No dobře... Hory mají o něco vyšší'

A proč vám tohle říkám ... Víte, Slovensko od té doby udělalo pěknou řádku rozhodnutí, které my jsme neudělali. Zařadili jasně proevropský směr, přijali euro ... A teď nehodnotím dobře - špatně, pouze konstatuju fakta. No a faktem je, že ať už je k tomu důvod jakýkoliv, náš menší bráška, u kterého jsme si zvykli, že je vždycky ten slabší, nás už najednou začíná dohánět, začíná nás dorůstat. A výsledky toho jsou jasně patrné už teď. Třeba takový průměrný plat v Bratislavě už o víc jak 1500 korun přeskočil průměrný plat v Praze. No a já se bojím toho, že pokud něco neuděláme, budou moje děti muset jednoho dne vysvětlovat Američanům: 'No Česko to je vlastně takový Slovensko... Jen ve všem o trochu horší. Dokonce i ty hory máme nižší!'.

A my, v době, kdy je nejvíc potřeba ukázat našim spojencům na čí straně vlastně stojíme, řešíme triviální problémy a půtky mezi sebou. To vše, zatímco musíme čelit naprosto otevřenému útoku na základní demokratické instituce, které údajně zdržují některé naše politiky od práce.

Přitom kdyby věděli něco o demokracii, tak ví, že demokracie není nic jiného než systém brzd a protivah. Jsou to zábrany, překážky, zpomalení. Skoro takové demokratické klacky přes cestu. A každý správný demokrat si je tohoto vědom a klacíčky poslušně přeskakuje, i když ho často štvou a nadává na ně. Ví, že jsou potřeba a že jsou tu z určitého důvodu. Avšak v každé době jsou tu lidé, kteří se budou snažit tuhle cestu vyčistit. Klacíky odklidit. Ať už ve jménu efektivity, šetření, nebo zjednodušení. Co vám však neřeknou, je to, co se stane, až bude cesta volná. Bude průchodná, to ano. Ale jak zmizí všechny překážky, najednou nebude nic bránit klidnému průchodu totality.

Vezměte si třeba takový senát. Komplikovaná, drahá a málo efektivní instituce. Kolikrát pouhá brzda zákonodárného procesu, ale i přesto je nesmírně důležité ho mít. Dvěstěkrát nám může být k ničemu, a pak nám jednou zachrání demokracii.

Ale i navzdory všem těmto problémům, zůstávám optimista. Nevím, jestli to není jen kvůli tady té naší litomyšlské sociální bubliňe, ale navzdory všem těm problémům, které vždycky byly, jsou a budou si stále upřímně myslím, že se zlepšujeme. Že se někam posouváme. Možná pomalu, ano, ale faktem je, že život v našem malém Česku je prostě docela fajn. Ikdyž máme pořád tendence to přehlížet, daří se nám dobře a jsem doopravdy rád, že jsem se narodil tam, kde jsem se narodil.

A úkolem každého z nás, a právě státní svátek je ideální čas si toto připomenout, je tento stav nejenom udržet, ale také zlepšovat, zvelebovat. A hned můžeme třeba začít tím, že si řekneme, že si uvědomíme, jakého skvělého národa jsme součástí. Národa, který toho už spoustu dokázal, a právě my rozhodneme o tom, kolik toho ještě dokáže. A já vím, není snadné si to takhle v hlavě nastavit.

Obzvlášť vzhledem k naší nedávné historii, kdy za komunistů lidé po 40 let slýchávali každý nový rok o tom, jak naše země vzkvétá, přitom ale sami viděli, že to není pravda. Poté přišel Václav Havel, s jeho projevem novoroční projevem a tezí: 'Naše země nevzkvétá.', a tehdy to byla pravda, kterou jsme si vzali k srdci na 20 dalších let a nosíme si ji tam často dodnes. Proto si myslím, že konečně přišel čas si toto heslo také vypůjčit k pojmenování pravdy. A tak si troufám říct:

'Vážení a milí občané, naše země opět vzkvétá!'

Děkuji."

 

Tomáš Rothschein,

student politologie na Univeritě Karlově

17.11.2017

Litomyšl, (ne)náměstí Václava Havla

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Share

Kalendář akcí:

Naše aktivity:

GENERACE 89, o.s. | Smetanovo nám. 132, Litomyšl 570 01 | Kontakt: info@generace89.cz

Copyright © 2017